Války růží
Válkami růží se nazývá série několika konfliktů v Anglii v druhé polovině 15. století, majících podobu občanské války mězi dvěma rodovými větvemi tehdejšího vládnoucího rodu Plantagenetů, pocházejících ze dvou synů anglického krále Eduarda III. O moc v zemi tak bojovali Lancasterové a Yorkové. Nepůvodní název vychází z heraldických odznaků, užívaných těmito větvemi — červené, resp. bílé růže — a rozšířil se až v průběhu 19. století pod vlivem díla skotského romantického spisovatele Waltera Scotta.
Příčiny války
Válka začala z mnoha jednotlivých důvodů, nelze tudíž vystopovat jediný. Jednu z příčin nalezneme samozřejmě v pro Anglii nepříznivém výsledku Stoleté války a špatné hospodářské situaci, ve které se země ocitla.
Formální pohnutka má svůj původ ve vynucené abdikaci Richarda II. v roce 1399, kdy byl král sesazen svým bratrancem Jindřichem z Lancasteru (synem Jana z Gauntu, třetího syna krále Eduarda III.). Richard následně umírá v roce 1400 ve vězení a Jindřich z Lancasteru se ujímá trůnu jako Jindřich IV. Tento krok však byl rozporován dědici Lionela, vévody z Clarence (druhého syna Eduarda III.). Jindřich IV. a Jindřich V. z rodu Lancasterů udrželi ostražitý klid v Anglii především proto, že byli silnými vládci, vedli vítězná tažení ve Francii, a proto se proti nim nikdo příliš nebouřil, a když už někdo pozvedl hlavu, umlčeli ho sekerou a popravčím špalkem. Jindřich V. však po své smrti v roce 1422 zanechal jako dědice osmiměsíčního syna, kterému brzy na to připadl i trůn francouzský, uvolněný smrtí Karla VI. Ačkoliv po sobě Jindřich V. zanechal přesné instrukce, jak se má vše odehrávat do doby zletilosti jeho syna, vypluly na povrch latentní rozpory v podobě snah o ovládnutí regentství. Většina moci byla v rukou lancasterské větvě Beaufortů a jejich spojenců; dále je třeba připomenout i královnu Markétu z Anjou, která snad až příliš silně brojila proti Richardu Plantagenetovi z rodu Yorků.
Konec stoleté války
V roce 1445 se z Francie vrací zadlužený York Richard Plantagenet. Peníze a muže, které potřeboval pro úspěšné vedení války, král Jindřich VI. soustavě posílal neschopnému Edmundu Beaufortovi, vévodovi ze Somersetu, který je promrhal (například zaútočil v Bretani na hrad la Guerche, který patřil anglickému spojenci). Somersetově armádě chyběla morálka a po čase se rozprchla. Všechny neúspěchy však spadly na Yorkovu hlavu a ten byl nakonec roku 1447 učiněn královým místodržitelem v Irsku.
Po obnovení gaskoňského spojenectví se Anglie rozhodla znovu udeřit, byla vypsána zvláštní daň, na zaplacení vojska, které se odebralo do Francie. Tam ho však čekala drtivá porážka. 17. července1453 se proti sobě postavily dvě armády, jedna pod vedením generála Talbota, druhá pod vlajkami Karla VII. Francouzského, poblíž Castillonu. Francouzské dělostřelectvo rozprášilo anglickou armádu i s jejími lučištníky. Anglie touto bitvou ztratila veškerá území ve Francii kromě přístavu Calais. Když se Jindřich VI. tuto zprávu dozvěděl, zešílel a šílený zůstal po dlouhou dobu jednoho a půl roku. Tím svou zemi odsoudil k dalším desetiletím války, tentokrát občanské.
Situace v Anglii
Anglie byla zbídačená stoletou válkou. Úbytek obyvatel způsobil, že byl nadbytek půdy a zemědělská práce drahá. Země se pomalu orientovala kapitalisticky, práce se odměňovala mzdou, což přivádělo na mizinu starou šlechtu a naopak bohatli obchodníci a měšťané. Ti samozřejmě chtěli podíl na vládě. Po zemi se potulovalo mnoho bývalých vojáků. Ti se nerozpakovali nad loupením a znásilňováním a Jindřich jim v tom nedokázal zabránit.
Po nástupu Jindřicha VI. se rozrůstají družiny šlechticů, kteří si je vydržují za ochranu před zákonem. Zajišťují jim „dobrou vládu“ - to v podstatě znamená podplácení soudů a obcházení zákonů platných pro celou zemi. Král tyto skupiny nemohl rozpustit, neboť je potřeboval jako armádu. Anglie v té době neměla armádu profesionální, ale využívala služeb svých šlechticů, kteří sami se svými družinami vyjížděli do bojů.
Od roku 1450 zemi ve skutečnosti vládla královna Markéta a vévoda Suffolk. Za jejich vydatné podpory král rozdával svůj majetek členům rady a sám se tím přivedl na mizinu. Došlo to až tak daleko, že parlament musel vypsat zvláštní daň, aby měl král z čeho žít. Poté se již králova neschopnost nedala přehlížet, věděl o ní každý v zemi a kdekdo si z krále veřejně utahoval.
V červnu 1450 vypukla rebelie pod vedením Jacka Cadeho. Ten shromáždil nejen chudé obyvatelstvo, ale i yeomany, džentlmeny a statkáře. Všichni se vydali do Londýna, odsuzovali stav země, korupci u dvora a neschopnost královských rádců. Povstání na chvíli ovládlo Londýn, ale nakonec je vyhnali sami obyvatelé Londýna. Ani York v tomto roce nezahálel. V září vyrazil s početným doprovodem na Londýn. V dopisech prohlašoval, že se vrátil, aby se bránil neutuchávajícím pověstem o své zradě, dále prohlásil, že jeho úmyslem je zreformovat vládu v království a zbavit celý politický systém zhoubného vlivu a neschopnosti lidí, jako je vévoda ze Somersetu. Výsledkem bylo, že Somerset byl jmenován velitelem Calais, zatímco Yorka poslali potlačit poslední jiskřičky Cadeho vzpoury v Kentu.
Již v roce 1451 přerostlo nepřátelství mezi Yorkem a Somersetem v ozbrojený konflikt. Král totiž udělil jeden úřad dvěma mužům, kteří se samozřejmě o tento úřad prali. York chtěl tento problém řešit, což se mu nakonec i podařilo. Král se rozhodl celou akci považovat za důkaz Yorkova úsilí vyprovokovat Edmunda ze Somersetu. York se stáhl zpět na svůj hrad Ludlow.
V únoru 1452 vydal York prohlášení, ve kterém ujišťoval o své naprosté věrnosti králi, ale dodal, že jeho nepřátelé u dvora ho neustále pomlouvají. Král na tuto výzvu neodpověděl a York tedy vytáhl do boje. Královská armáda opustila Londýn 16. února a objevila Yorkovu armádu v bojovém uspořádání v zákopech u Dratford Heath. Po několika dnech vyjednávání, přemluvila delegace lordů Yorka, aby se poddal králi a přísahal slib věrnosti, jak to zamýšlel učinit už v lednu. York trval na tom, že podrobí-li se králi, Somerset musí být dán do vazby, do té doby než parlament zváží Yorkova obvinění. Komise nakonec na požadavky přistoupila, ale král Yorka podvedl, přinutil Yorka k přísaze a zásadně odmítl jeho obvinění vůči Somersetovi.
Šlechta i lid Anglie nyní dobře věděli o všech sporech mezi Yorkem a Somersetem a většinou sympatizovali s Yorkem, pokud ovšem nepatřili do Somersetovy družiny a nevyužívali štědrosti slabého krále.
Poté, co král zešílel, se vláda v Anglii úplně rozpadla, královská rada se proto rozhodla najít vůdce, který by byl schopen řídit loď státu. Protože bylo známo, kdo je královským favoritem, byl Somerset zřejmou volbou, kterou podporovala i královna. Když byl York konečně v listopadu o králově stavu informován, dorazil do Londýna. V únoru 1454 se sešel parlament a jmenoval Yorka místodržícím království. 27. března1454 byl York jmenován protektorem Anglie a hlavním královským rádcem, ale jeho pravomoci byly stále ještě opatrně omezeny - např. nemohl opravit nebo změnit králova rozhodnutí z minulosti.
Somerset byl okamžitě zbaven místa velitele v Calais, Yorkův švagr, hrabě ze Salisbury, byl jmenován kancléřem, moře bylo vyčištěno od pirátů, byly vyplaceny platy dvorských služebníků, ukončil se spor na severu mezi Nevilly a Percyi. York také reorganizoval královu domácnost, kterou podstatně zmenšil a také snížil náklady na vládu.
Na začátku roku 1455 se králi začal vracet zdravý rozum. Dne 4. března1455Jindřich VI. předsedal zasedání rady v Greenwichi, kde začal mařit a rušit všechna rozhodnutí, která učinil protektor.
Vypuknutí války
Válka začala (první bitvou u St.Albans, 22. května1455). Po královské radě v březnu, opustil vévoda z Yorku, hrabě ze Salisbury a mladý hrabě z Warwicku Londýn a vrátili se na své statky. Na květen svolala rada do Leicestru, oblíbené pevnosti Lancasterů, parlament. Pozvánky dostala jen vybraná skupina nepřátel Yorka a Nevillů. York, Salisbury a Warwick cítili, že na ně připravují past, a proto ozbrojili své družiny a vydali se na pochod do Londýna. Yorkova armáda ráno 22. května1455 zaujala pozice v polích poblíž města St. Albans. Vévoda z Buckinghamu, nově jmenovaný konstáblem, dorazil k St. Albans kolem osmé hodiny ráno, několik hodin po Yorkistech.
„Buckingham předpokládal, na základě opětovného ujišťování o věrnosti, že se York nepostaví proti královským korouhvím v poli, aby se nedopustil zrady. Jindřichova armáda vstoupila do St. Albans a vydala se po mostě přes řeku Ver a na horu do kopce vedoucí ulicí Holywell, kolem velkého opatství St. Albans, nejstaršího anglického mučedníka, na velké tržiště v ulici St. Peter. Zde se armáda zastavila a rozvinula velké čtvercové korouhve. Boční ulice zabarikádovali kárami a stánky trhovců. Yorkistické vojsko zaujalo postavení na Key Field, východně od města a rozhodující okamžik se přiblížil. Heroldové chodili tam a zpět s různými požadavky, ale když okolo 10 hodiny vyjednávání selhalo, vydalo se yorkistické vojsko na pochod do města.
Jan Whethamstede, opat St. Albans, pozoroval bitku z věže opatského kostela a zanechal její popis. Centrum městečka St. Albans se v posledních 500 letech změnilo jen málo a je tedy snadné si představit, co se stalo. První bitva u St. Albans se dá stěží nazvat skutečnou bitvou, byla to spíše krátká, pouliční bitka, kterou vybojovali lučištníci. Svými luky a šípy útočili z krátké vzdálenosti na muže v těžké zbroji, kteří se mezi sebou potýkali meči a sekyrami. Celá akce se odehrávala na tržišti v St. Peter nebo v bočních uličkách na východě a netrvala déle než půl hodiny.
Bitva začala, když Warwick odvedl svůj oddíl zahradami na východ od ulice St. Peter a zaútočil na překážky, které blokovaly vstup do bočních ulic. Nejprve se musel stáhnout, protože narazil na silný odpor, který pokračoval až do doby, kdy královské oddíly za barikádami v ulici St. Peter začaly trpět útokem šípů, které byly do jejich sevřených řad vystřelovány přes střechy domů - jeden z šípů zranil krále. Protože byl v ulicích jejich postup zadržen, Warwickovi muži vnikli do domů po obou stranách a šplhali přes zahradní ploty do domů v ulici St. Peter a lučištníci měli dostatečně velké terče, do kterých mohli střílet z těsné blízkosti. Proud šípů létal nad tržištěm, které bylo lemováno stromy a královská přední linie se počala hroutit. Těžkooděnci prorazili málo pevnou barikádu z vozíků a stánků a potáceli se proti sobě. Když se srazili, rozpoutala se divoká rvačka.
Velké čtvercové korouhve a kabátce s heraldickými znaky lordů činily identifikaci snadnou. stále více Warwickových mužů zaplavovalo tržiště a útočilo na vybrané královy vojáky. Vévoda ze Somersetu byl utlučen k smrti před hradní krčmou. Hraběte z Northumberlandu a Tomáše, lorda Clifforda, vypátrali a utloukli k smrti jejich nepřátelé Nevillové. Král Jindřich stál pod svou korouhví uprostřed tržiště s nepatrným zraněním krku. Jeho korouhevník odhodil královskou korouhev a utekl. Buckingham a hrabě z Wiltshiru hledali útočiště v opatství. Wiltshire okamžitě odhodil svou zbroj a prchal zahradami, ale Buckinghama vytáhl York z úkrytu a zajal ho. Když se jejich vojsko úplně rozpadlo, vsedli zbývající lancasterští pánové na koně a prchali do Londýna. Královští vojáci se rozprchli po celém Herfordshiru, měšťané a mniši opatrně opouštěli své úkryty a Yorkova armáda hodnotila nejistý výsledek svého vítězství.“
období 1455 až 1460
Tyto roky jsou ve znamení Yorkova vzestupu a úspěchu. U St. Albans získal na svou stranu krále. Jak už víme, Jindřich byl slabý a snadno věřil právě tomu, kdo s ním mluvil naposled, proto není těžké pochopit, že se s Yorkem svobodně vybavoval již druhý den, když ho York přivedl zpět do Londýna. Díky tomu lidé uvěřili, že se York a jeho strana nemíní zmocnit trůnu, ale bránit trůn, zemi i krále před vlivem úplatných rádců. O pár dní později král formálně usedl na trůn v katedrále svatého Pavla a trval na tom, aby přijal korunu z rukou vévody z Yorku.
Když král prodělal další záchvat hluboké deprese v listopadu 1455, York se znovu stal protektorem království. Již v únoru následujícího roku král v jednom ze světlých okamžiků Yorka opět propustil ze svých služeb. Brzy na to byl York odeslán na severní hranici, kde podnikali loupeživé nájezdy Skotové.
Královna se stále cítila ohrožena a tak v srpnu 1456 sebrala krále a děla z Toweru a přesunula se na královský hrad Kenilworth. Vláda fakticky přestala fungovat. Když se York vrátil na podzim ze Skotska, shledal, že je země opět na pokraji války a že král je znovu šílený.
Během roku 1457 vypukly další bouře a nepokoje. 25. března1458 vyhlásil král „den lásky“, kdy se vůdci obou stran zúčastnili bohoslužby smíření, načež York procházel ulicemi Londýna ruku v ruce s královnou následován Salisburym, Somersetem a králem.
I přesto byla Markéta z Anjou pevně rozhodnutá vévodu z Yorku zničit za každou cenu. Shromáždila vojsko a svolala na červen roku 1459 velkou radu šlechty do Coventry, pevnosti Lancasterů. Yorkisté odmítli padnout do pasti, ale protože nepřišli na radu, byli obviněni a soupeřící vojska se znovu dala na pochod. V září 1459 se setkali u Blore Heat a po krátkém boji zvítězili Yorkisté.
Brzy na to zahnala královna Yorkisty od Ludlowa a převzala kontrolu nad všemi záležitostmi. Celá Yorkova rodina byla obviněna z velezrady, jejich majetek a úřady byly zabaveny a rozděleny mezi jejich protivníky